Během mého pobytu v Paříži jsem navštívil Versailles. Když jsem parkem procházel, celé toto místo mi připadlo jako skvělý otevřený svět pro videohru. Nějak jsem na to nedokázal přestat myslet a tady jsou mé dojmy a poznámky.
Prohlídka začínala v zámku. Samotný zámek je obrovský a funguje dobře jako první lokace nebo dokonce i jako první svět. Má mnoho chodeb, místností, v každé je možné prozkoumat něco zajímavého. Některé místnosti jen projdete, abyste se dostali do veliké místnosti s velkými obrazy. Je to nádherné a zajímavé. Je to i takový vstup, který Vás uvede do celého příběhu zámku.
Jakmile projdete zámkem, dostanete se na veliké nádvoří se vstupem do zahrad. Funguje to skvěle jako odpočinkové místo, kde se můžete kochat různými pohledy na blízké objekty, ale i na krásy přírody v dálce. Poté co si odpočinete a rozmyslíte kam chcete jít, vydáte se na cestu skrz skoro jak bludiště. Je zde mnoho cest kudy jít. Buď můžete zkusit cestu podle zajímavých objektů, které vidíte, nebo se kouknout na mapu a vyrazit přímo. Tak či tak se do cíle dostanete a zároveň se dost možná i ztratíte. To je jedna z věcí, která dodává dojem herního zážitku.
Tip pro EA. Dá se zde koupit vozítko, kterým se dostanete do cíle rychleji.
Tentokrát jsou cílem dva menší zámečky. Jejich prohlídka je krásným zážitkem se spousty zajímavých zákoutí. Prostory jsou zde menší, ale stejně zajímavé. Dozvíte se zde další informace o tom, kam máte jít a co vás tam čeká. Postupný postup a získávání informací je typický pro hry.
Dalším cílem a vlastně posledním je vzdálená vesnice. Dostat se tam není úplně jednoduché. Po cestě se dá lehce ztratit. Zatím to byl spíš lineární otevřený svět. Nyní je to opravdu open-world. Po cestě se nachází mnoho zajímavých míst, které vás zlákají z cesty. Cesty jsou klikaté, je zde mnoho přírody a tak často doufáte, že vás cesta dovede na správné místo. Kolikrát ani podle mapy není poznat kde stojíte. Vesnice je pěkná, i když záleží na pohledu každého. Po průzkumu lokace je možné si zde odpočinout, cesta dál je totiž dlouhá. Navíc není těžké zabloudit a objevit tak zajímavý skleník, další budovy a místa, které krásně vystihují, kam máte jít.
Například toto místo. Je naprosto jasné, že pokud byste hráli videohru, toto je místo, které máte navštívit. Jakoby nic na jiném nezáleželo. V tento moment je vše ostatní skryté a to nejdůležitější vidíte skrz nějakou díru. Bohužel jsme toto místo již navštívili, ale pokud byste přišli z jiného směru, je to přirozený objekt, který navádí hráče do cíle. Je zajímavé jak i zde to vzniklo naprosto přirozeně, možná až časem.
Při cestě zpátky jsem zvolil trochu jinou cestu, i když cíl byl jasný. Někdy se ve hrách musíme vracet stejnou cestou nebo velmi podobnou. Je to určitá emoční manipulace, ale třeba i snížení nároků na vývoj. Je důležité však po cestě nabídnout hráči něco co jej zaujme a zabaví, jinak by cesta mohla být automatická. Zde jsem po cestě narazil na zajímavé místo. Bylo však obklopeno mříží. Mříž byla zamčená a místo nepřístupné.
Mám někde hledat klíč? Nebo nemám dostačený level? Tady bych si spíš musel postavit stan a čekat na odemčení. Na to však není čas. A tak i přes mnoho zajímavých míst, jsem o toto ochuzen a musím přijít jindy. Cesta tak končí na úplném počátku.
V herní praxi tak nevyvíjíme něco nové, ale především využíváme to, jak funguje reálný svět. To co je pro lidi přirozené a rozeznatelné využíváme přímo ve hře, aby hráč věděl kudy jít. Jsou to věci, které vytvořila přirozeně příroda a nebo lidská ruka tak, abychom se v reálném světě vyznali a neztratili.